Mikulašske tryjo

Přes vikend se mi to rozleželo v pale a v ponděli na šichtě už sem se něbyl taki isty, že se mi na tu Mikulašsku chce isť. Vrtalo mi to v obvodach a vnitřni gizd-introvert už mi zas radil, ať se na to vyseru, idu dom a na štrnast dni vypnu kecafony, než se na to zapomene. Ale co, jak sem to slibil tym fajnym usměvavym očam, neda se nic robiť.

V osum zvonil tydlifon. Blanka. Myslel sem, že se chce přesvěčiť, esli večer přydu, a už sem ji chtěl vytknuť, že mi nevěřy, ale bylo to horši. Už němaju ani Mikulaša. Ten vul byl v nedělu s děckami kajsyk na horach a robil tam hlupoty a včil leži doma nascypany s anginu. Tuž to je fajne. Sem zvědavy, jak dokažu naraz robiť aji čerta, aji Mikulaša. Blanka asy tušila, na co myslim, bo mě uklidnila, že nic takeho němusym robiť a že stači enem, jak zeženu u nas na šichtě kohosyk. Jasne, to neni problem, v pět sme tam, slyšel sem se, než sem zavěsyl. No nejsem ja vul? Koho tak asy přemluvim?!

Prvni sem se zoptal Kamila. Ten je rad, že to němusy robiť doma, bo jeden rok ho donutila stara, aby pry děcka měly radosť, ale jak se před akcyju zvěčoval sebevědomi vodku, jaksyk to nězvladnul a stara s nim potem skoro měsyc něpromluvila inač, než „Žer!“ a „Skliď po sobě ten bordel!“. Co tak Pepik? Od te doby, co je jeho roba u tych Jehovistu, nechce o ničim, co se tyka svatych ani slyšet. Jaruna? Ta nema k Mikulašum dobry vztah, bo ji raz jeden anděl zbalil chlopa, s kerym pravě chodila.

Zkusyl sem se zoptať aji šefa, ale ten se mnu od minuleho tydňa něpromluvi inač než „Kde je ten projekt?“ nebo „Nehrab se mi na stole!“ a enem cosyk odfrknul. Zbyval akurat Laďa. Celu dobu mě sledoval a jak sem k němu zamiřyl do kancliku, uchechtnul se enem jak Ransdorf a pry „Zhaniš Mikulaša, co?“. Tuž přecy nevemu Laďu, teho ichtyla, k segře dom, aby mi tam robil ostudu, no ni? Vul se potem budě myslet, že sme kamaradi a než Laďu za kamoša, to se rači nastěhuju na měsyc do kvartyra tu našu přyhluplu uklizečku. Ten gizd byl asy na jakimsyk psychologickim rychlokurzu, bo na mě vychrlil haldu duvodu, čemu on je na to ten pravy a jak skončil, aji sem temu věřyl. Tuž jak na školeni herbalajfu. Akurat to potem trošku podrbal, jak pravil, že pujdě, ale budě robiť anděla. No neni to hňup? Chceš isť za anděla s tymi deset centymetru dluhimi fusami?, zoptal sem se ho. Chvilu sme potem dyskutovali o tradycach, chvilu o domacych zviřatach, ale Laďa furt trval na svym a že jak něpujdě za anděla, tuž že možu isť za oba sam. Že bysem se moh dat dopředu na pysk masku Mikulaša a zezadu masku čerta a byl bych jak ten zly gizd na koncu prvniho dilu o tym malym brylatým eletrykařovi s bleskem na čele.

Nakonec sme se dohodli. Byl sem zvědavy, co na mě s taku zbyde za kostym.

Ve třyštvrtě na pět sme zvonili u Blanki, kaj sme se měli převlesť do tych hadru a kaj nas měl čekať anděl, kery eště nětušil, že budě hrať cosyk ine. Anděl byla Blančina kolegiňa z roboty Marta, taka srandovni roba („Říkejte mi Martička, chachachacha…“), ni moc štihla, no spiš spuchla, kera se všeckemu chichotala jak mladežnica, ale na taksametru už měla najete tajak dvakrat do Bohumina a zpatki a eště kusek. Jak se od Ladi dozvěděla tu novinu, zařechtala se jak Šemik a pry, že to budě sranda a že to bere, ale v tym přypadku ona chce robiť čerta, ať je jakasyk změna. Tuž to je fajne, nakonec budu robiť teho svateho ja, ale čemu ni? Aspoň mě pod tymi fusyskami upřymny něpozna.

Narvali sme se do tych hader. Laďa měl trochu problem, bo ten andělski dres na nim visel jak župan od Ružičkove a Martička zas v tym čertovskim vypadala jak když se zasekně stroj na plněni parku. Tuž taka fajna komicka trojka. Už včil sem litoval, že sem tu lez, ale co, hlavně jak děcka a Blanka budu rady, uklidňoval sem se v duchu. Jak sme byli jakžtakž hotovi, poslali sme Blanku napřed, dali se po štamprli na uspěch akcyje a vyrazyli k segře, kaj už byl přypraveny aji Blančin Daneček. Laďa se cpal dopředku k Martičce, bo to od prvni chvile vypadalo, že ti dva se budu rozumět. Marně sem jim zezadku vysvětloval, že Mikulaš by měl isť prvni, že on je hlavni štajger a oni enem poskocy. Nědali se řeknuť.

Zazvonili sme. Přyšla otevřeť segra, chvilu nevěřycně čuměla na tu trojku a potem nas pozvala divnym hlasem dal. Martička začla na cele kolo robiť zvuk, o kerym se myslela, že tak robi čert a tlukla přy tym řetazem o dlažku. To se moc nelibilo segře, bo jak byl ten řetaz asy čerstvě natřeny jakusyk barvu, nechaval na dlažce a linoleu fajne čary. Tuž aspoň trefime zpatki, no ni? Vlezli sme do obyvački, kaj byly zhromažděne děcka a ja sem se ich chtěl zoptať, esli byly cely rok hodne, ale ani sem se nědostal ku slovu. Kopija segry, jak viděla teho spuchleho čerta s tym řetazem, začla bečet jak když vražďa ovcu. Jeji bracha, taki maly zkumavy gizd, začal ryť do Ladi, že anděla s fusami eště neviděl a esli je to vubec pravy anděl a ať zkusy zamavať tymi křydlami a že pravy anděl ma křydla o pulmetra delši a podobne pindy. Sebeisty Ladik mu pravil, že jasne, že s nimi umi mavať, ale že to mezy normalnimi luďami něsmi robiť, bo jak by se to dozvěděl pambuch, měl by z teho opletački. Jak mu maly parurazy zatahal za perutě, Ladik jaksyk ztratil sebeistotu aji s rovnovahu. Ja sem mezytym zašel k Danečkovi a konečně sem se zoptal, esli byl cely rok hodny a esli umi jakusyk pisničku. To by bylo fajne, kdybych přy tym nětrefil berlu luster. Jak jebla jedna žarovka, kopija segry zvyšila frekvencyju řevu o šedesatpět hercu a segra se na mě podivala tajak mama, jak sem ji raz rozsednul hrnek ze svadebni vybavy. Daneček enem stal v rohu a vypadal, že by nejrači skočil mamě do naruči, akurat že mezy nim a mamu stala naša svata překažka. Klepal se, borak maly, jak čivava na severnim polu. Martička chtěla napraviť sytuacyju a zoptala se male, esli ji ona povi jakusyk basničku. Akurat že zapoměla, že neni hodny anděl, ale čertisko a mala začla po jejim pohlazeni vřyskať eště vic, až sme se začli bať, že na nas jakisyk sused zavola socyjalku. U dveřy stal upřymny synovec, usmival se pod nos, hral sy ze zapalovačem a jaksyk divně se dival Laďovi na křydla.

Nakonec sme dostali kusek basnički aspoň z Danečka (esli se da za basničku považovať „Mikuláš, Mikuláš, Mikuláši náš“). Nechali sme jim tam baliki na zkaženi zubu, co nam přypravila Blanka a valili zpatki k ni. Eště ve dveřach sem slyšel teho maleho chitrolina, jak vyklada segře, že se vubec nebal a že Mikulaša v ryflach tež eště neviděl.

No nakonec to neskončilo až tak zle. Aspoň pro mě, bo vděčna Blanka mě pozvala na nedělu na svatečni oběd. Kdovi ale, jak skončil Laďa, bo odchazali s Martičku, kera se chichotala jeho vtipum a druhi den na šichtě byl taki jakisyk divně zamlkly. Ale možna to bylo aji tym, že na čele měl eště obrys andělske hvězdy, bo sme včera něnašli nic lepšiho na lepeni jak Herkules.

Blančin plan

V patek měla Blanka svatek. Asy tych paru posezeni a podřystani s ňu začinam brať jaksyk važně, bo sem cele dopoledně na šichtě dumal, co ji kupiť a esli ju kajsyk pozvať. Něrad bych to zdrbal, tajak tenkrat se Zdenku, bo včil už vim, že pozvať robu na jeji svatek na bouling s ožralu partyju neni ten pravy darek, kery by ocenila. Nakoněc sem se rozhodnul, že ji kupim bombonyjeru a pozvu ju kajsyk na večeřu, esli eště nic něbudě mět domluvene s kimsyk inym. Bombonyjera něurazy – jak člověk neni cukrovkař a nebo nědrži pravě dyjetu.

Přy druhim turku sem vymyšlal, kaj Blanku vzať. Na Dubině něznam žadnu restauracyju a v Hrabuvce akurat Venušu, ale tam sem byl naposledy tak před patnasti rokami a to byla knajpa, kaj bych něvzal ani kolegu s šedym zakalem, kery po uraze ztratil čuch. Potem sem se spoměl eště na tu picerku Fontana, co je vedle byvaleho Buďaku, kaj sem jako maly harant chodil na pohary, jak mi zbylo kapesne. Tam ju pozvu, pravil sem se, tam je fajne přytmi, možeme vklidu dřystať a možna se aji pomačkať pazury.

Po svačině sem ji zavolal a měl sem štěsti, bo pry nic něma a pry mi chtěla tež zavolať, bo cosyk potřebuje. Tuž že by ji zas kapal kohutek u vany? Domluvili sme se na pět před picerku. Chtěl sem jet feldu, bo je to rychlejši a lokalka mi stači cestu na šichtu a zpatki, ale vnitřni hlavni planovač mi pravil, že co kdyby… Byl sem tam o pulhoďki spiš, abych kupil eště tu bombonyjeru. Cukalo mi kupiť aji jakesyk kvitko, ale nakoněc sem se na to vybodnul, abych něvypadal, že moc tlačim na řezny kotuč.

Blanka přyšla přesně, fajně nastrojena, fajně navoňana, radosť na ňu bylo čučet. Lapli sme do picerki, objednali se každy po jednym tym slanym kolcu a dvojdecku vina. Dlabali sme, semtam cosyk zdřystli a jak sme měli druhu dvojdecku a pokoj se rozlival vnitřnosťami jak měsyčni svit nad Zarubkem, Blanka mě začla opatrně načinat s tu svoju prosbu. Pry esli bysem neměl chuť zrobiť cosyk fajneho pro děcka. Tuž čemu ni, pravil sem, šak ja mam děcka celkem rad. V duchu sem se spoměl, jak se ti segřyni gizdi raz na navštěvě u našich trenovali uzlovani, co se naučili z jakehosyk mladežnickeho magazyna a jak sem sebu potem dřystnul v přecyni, jak sem se obul a zrobil krok na chodbu. Ale to už je davno. Blanka kula, dokavaď byl ingot vařycy. Pry že by to zrobilo radosť jejimu malemu, kery je trochu nascypany a aji segřynym děckam a všecy by určitě byli radi. Pobidnul sem ju, ať už to něnatahuje jak gumu v trenclach a vybali to na mě cele. Tuž ja! Pry že ma na ponděli pozvaneho Mikulaša, ale chibi jim čert, bo ten kolega z jeji roboty, co ho měl robiť, sebu dřystnul na jezdicych schodach na hlavnim nadru a včil maju syce dres pro čerta, ale němaju do něho vyplň. A cholera! Tuž co to je za pajtaša, co něumi jezdiť na schodach? Beztak byl navaleny a takeho čerta šlak tref.

Chvilu sem polykal v duchu naprazno, bo nikdy sem nic takeho něrobil a ani nejsem dobry herec. Kdysyk sem u dochtora symuloval chřypku, ale ani sem se nědostal do ordynacyje, bo mě vyrazyla hned sestra. Blanka mě začla povzbuzovať, že to neni rola na Oskara a že stači, jak budu chřestiť řetězami, robiť nahlas blebleble, semtam zatočim ocasem a budu kulať očami jak přy padoucnicy. Tuž pověztě mi, co sem měl robiť? Furt se na mě tak pěkně divala, tuž nakoněc sem ji kivnul. Šak co? Jak se dam předtym jednu dvě štamprle, pujdě mi to samo, tajak dycki. Ale gizdi – a upřymny zvlašť – mě nesmja poznať, bo to by bylo řeči jak v parlamentě přy hlasovani o platach. Jak sem ji to odkival, zbytek večera svitila jak černobylski jetel a aji na to pomačkani pazur došlo. Doprovodil sem ju před barak, ale na navštěvu už bylo pozdě a maleho stejnak hlidala jeji mama a tak sem valil na lokalku.

Kura, asy sem zamilovany. Jak sem s ňu mluvil a večer na ňu myslel, zas sem cytil take to zname šimrani v břuchu. Enem aby to ale něbylo z teho fazoloveho gulaša, co byl v patek na oběd.

Fusaty chlop s berlu, roba s křydlami na řbetě a čertisko

Ostravak DNES

Rok utek jak mliko na pecu a už je tu zas ten čas, kery maju tak rady male hodne děcka. Zlobive už meň, bo tym doněse Mikulaš s čertem tak akurat uhli, ale nevim, esli to aji neni lepši přy včilejšich cenach eletryki. I když eště němam male pajtaški, každy rok přesně vim, kdy je Mikulaša, bo segra mě dycki milu ezemesku upozorni, že se synovcy a mala neteř těša na nadilku. Maju Mikulaša radi tež tak, jak sme měli my, jak sme byli mali. Akurat že tenkrat sme chodili na haviřskeho Mikulaša.

To se dycki foter s partyju z rubani natahali do kulturaku svoje gizdy a rozdali jim kolekce od eroha. Mezytym, co nam kulturni referent pušťal na promitačce Nu pagadi, fotřy se narvali jak jabka v sadu, bo tam bylo aji občerstveni. Pro děcka žluta sodovka a zakusek a pro dospěle chlebiček a štamprla za symbolicku cenu. My sme potem litali po celym sale, hazali sme po sobě čokoladove baňki a oni se na nas enem blbě tlemili. Věčinu sme odchazali dom až posledni, bo foter byl zodpovědny za vyučtovani a dycki se divil, že mu cosyk chibi, nebo nadbyva. Jeden rok sme tahli dom osum kolekcy, plato chlebičku a aji paru zakusku a na druhi rok sme tahli dom bečicy segru, bo na ňu ani kolekcyja nězbyla. Foter ju chtěl podplatiť pulku, ale potem mu došlo, že v sedmi rokach eště něpije a po ni by mohla vyryvať eště vic. Tuž ji aspoň ve večerce kupil druhu kolekcyju a zbytek cesty sem prořval ja.

Jak sme byli trochu věči, byli sme raz u znamych, kerym robili Mikulaša jejich znami. Ten kvartyr byl celkem maly, tuž se nas tam pět harantu nemohlo skoro ani hnuť, bo pokojik byl zamknuty a nesmělo se tam. Mamy do nas furt hučely, ať se opakujem basničku, inač valime do pekla. Měl sem z teho předněsu věči strach jak z čerta. Jak se odemkly dveře do pokojika a vylez Mikulaš, mamy obdivně zalapaly po dechu, bo měl fusyska z vaty, keru bylo tenkrat dost těžke zehnať. My děcka sme spiš čuměli na čertoanděla, bo třeti, co měl přysť, nědorazyl tuž ti dva zaimprovizovali a vyrobili takeho dvojmutanta. Pravoplatna roba od Mikulaša měla zlate třasně z vanočniho stromka přes vlasy, kaj ji vyčuhovaly rohi. Na sobě jakusyk cychu, kera byla na paru mistach špinava, jak by na ni usnul haviř ve faračkach a vzadu čuhal ocas. Chvilama na nas byla jak anděl a chvilama jak čert. Tuž zažitek na cely život. Eště dluho sem se potem v nocy budil hruzu. Ostatni děcka tež ani někvakly a enem sledovaly to divne monstrum.

Potem jedna aktyvni mama postrčila svoje děcko k Mikulašovi a pravila mu „Zpivej!“. Gizd hleděl na Mikulaša, snažil se nevnimať tu dvojitu bestyju vedle něho a třaslavym hlasem spustil, že vanoce přychazaju. Druhe děcko ten čertoanděl před vykonem pohladil po hlavě a tak sme ho už do konca navštěvy neviděli, bo se zamklo na vecku a jeho tata potem zlomil v zamku šrubovak s vanočnimi nadavkami. Třeti děcko asy poznalo svoje rodiče, bo celkem neochvějnym hlasem cosyk odvažně mumlalo a my sme enem něnavistně sledovali, jak rozbaluje baliček a ma tam dva banany a ostatni enem jeden. My se segru sme potem zrobili duo a zmiksovali do kupy dvě pisnički, kere sme omylem odrecytovali, ale balik sme tež nakoněc dostali. Mama s fotrem se dalši rok divili, jak sme jim tvrdili, že sme už na take akcyje stařy a že tu čokoladu a ovoce nam možu předať doma.

Večer se projdu centrem a podivam se, esli zas budu chodiť Mikulaši, anděli a čertiska a obdarovavať děcka tajak každy rok. Snad zas něpotkam, tajak před dvuma rokami, čerta, kery se opiral o Mikulašovu berlu a z druhe strany ho podpiral ten s tymi křydlami na řbetě. Tenkrat sem chvilu myslel, že ma cosyk s nohu, než sem přyšel bliž a ten chlupaty gizd na mě dychnul.

Chřest je mrtvy. Ať žije chřest! (fotki!)

Chřest se vydařyl. V tym salku v Atlantyku se zešlo odhadem tak šedesat ludi.

Na začatku pani Repronysova rozdala všeckim listki s otazkami na hadacy sutěž a dalši listek tajak ze šatni – chvilu sem myslel, že budě tombola. Potem pověděla, o co pujdě a dal zahrala ta švitorka s tymi spocenymi očami. Rene Šmotek potem přečital jeden dřyst. Ludě se celkem řechtali a aji Renemu to semtam ujelo. Dorazyl aji Pepik Štrajchel, bo sem ho poprosyl, esli by mi nešel za kmotra. Jak už tam byl, tak aji zabrnkal – jednu pro Reneho a druhu pro mě. Potem se křtilo. To byla celkem sranda, bo Pepik misto teho, aby to vino pluvnul na knižku a cedečko, ho polknul a pravil, že je to na to škoda a enem na ně dychnul. Byla aji sutěž o knižki a cedečka, taka sportka. Otazki a u nich se měla zakřyžkovať spravna odpověď. Tež sem se ze srandy zasutěžil. Šak sem v životě nic něvyhral, no ni? A ani včil, no nevadi. Ti co vyhrali, byli spokojeni.

Byla tam aji banda od novin, bo tam bliskaly foťaki tajak když maju v Temelině odpich. Aji kolega Baďura dorazyl, tuž beztak včil cosyk spisuje, aby se to zytra mohli přečitať ve Frontě ti, keřy nědorazyli anebo se něvlezli.

V te tombole prvniho vytahli vrchniho štajgra Repronysu, tuž celkem fajne. Ale nenechal se knižku a nechal losovat dalšiho. Pani Repronysova nechala tahnuť z klobuka, vlasně z take bedni, takeho maleho barabčika, co moh mět tak ze třy roki. Jak se rozdaly ceny, hrala už enem ta grupa a všecy se bavili.

Dik všeckim, keřy stě tam byli. Byla to moc fajna akcyja. A to vino aji zakuski tež.

Neska je ten spravny den na chřest

Pozvanka na chřest

Křtit budě Pepik Štrajchlu. A možna aji cosyk zabrnka na kitaru. Přyďte, určitě budě sranda.

Haluze na věnec

Přes tyden sem se parurazy zešel s Blanku. Kurnik šopa, s tu robku se tak fajně dřysta, tajak bysme se znali už davno. Jak sem s ňu, přypadam sy taki jakisyk pomyleny. Tuž že by to byla ta prava? Na tych srazach sem čekal, že sebu veme ten živy přyvěšek, ale ani raz. Dycki přyšla sama. Ani sme o nim moc němluvili, enem paru vět a to věčinu, jak sem se na cosyk zoptal ja. Možna na ňho aji začinam byť zvědavy. Musym podumať, kaj bych ich tak moh pozvať oba dva, bo navštěvu Indry by Blanka asy něocenila. Že by zoo? Ale tam maju na zymu beztak zavřene. Na Zednikovu rozhlednu? Na to nejsu dobre povětrnosni podminki. Tuž je to možne? Zyšťuju, že s malym děckem neni kaj isť.

Všimnul sem se, že už tu je prvni adventni neděla, bo mi volala v patek mama, esli přyjdu na oběd. Už se jakisyk ten patek zname, tuž sem se hned přeptal, co budě a co mam přyněsť. Pry pečena kura na zeli, tuž to mě čeka beztak cosyk namahaveho. Ale co – zahrada je zasněžena, chajda zazymovana, všecke bebechi sem odvez tam aji zpatki, tuž snad to něbudě nic tak hrozneho. Že sem se ptal! Pry mam doněsť hrsť chvoji. Mama zas chitla (tajak poslednich paru roku) vanočni bacyl, co do nas obchodnicy rvu už od zařy. Jak sme byli mali haranti, žadny advent, žadne věnce, enem bronzova, střybrna a zlata neděla. A jak mama šupla v obchodě veducymu do kapsy stovku, tuž sme dostali aji čokoladovy kalendař. Jeden ze segru napul. A včil na stare kolena budě plesť adventni věnce! Tuž eště tak betlem ze špuntu od piva podle navodu ve Vlastě, no ni?

Co se tyče haluzy – v centru sem ich rval enem raz a už by mě nikdo něpřemluvil. Kdysyk na mě jakasyk stara harpyja s divnym čoklem, co vypadal tajak by ho protahli dvarazy skartovačku, zavolala v Komeňaku měscke cajty, bo se ji nězdalo, jak se ty křaki divně třepu. Cajtum sem chtěl prvni namluviť, že sem aktyvni měscki zahradnik, kery sy po večerach nadrabja směny, ale něvypadali, že by se řechtali Novotneho vtipum. Tuž sem jim po pravdě řeknul, že mam krutu mamu a že esli nědoněsu chvoji na věnec, něbudě večeřa. Syce mě politovali, ale od teho křaka mě hnali s napomenutim. Od te doby rači uvalim paru chechtaku navic za benzyn a jezdim to rvať do lesyka pobliž zahrady.

V sobotu sem se stavil na Dubině. Nahodu byla u segry Blanka, ale stejnak bysem se za ňu stavil. Jak sem im prozradil, kaj jedu, hned mě zaukolovaly, že chcu tež jakesyk ty haluze. Kdyby tam byla enem segra, tuž se z teho vymluvim a nědostaně nic, ale Blančinemu pohledu srny přejete tatrovku sem neuměl odolať. Jaksyk sem se tam zdržel, tuž se mi už potem nikdě nechtělo a stejnak lelo jak z prasklych Žermanic.

V nedělu rano, jak sem zahnal ty sny o stare od premijera, kera mě honila na skladacy kolobce po haldě v Hrabuvce a řvala, že esli nězastavim, tuž mam na svědomi jak dopadnu volby, sem proklel cely hidrometeorologicki ustav aji s vratnu. Venku bylo šero a hnusně a dešťova clona. Dufal sem, že to po snidani přejdě, ale guvno, tuž sem navlek neopren a svoje stare coretexy, kere sem se už parurazy chistal hodiť do popelaku před barakem po tym fijasku na akcyji v Jesenikach, ale je mi lito teho bezďaka, kery by ich vyhrabal a raz se v nich prošel v dešťu. Než sem lapnul za kormidlo, byl sem navlhly jak štrnastka na prvnim rande, ale v duchu sem se přesvěčoval, že to nic neni. Cestu tam sem potkaval same řydičske nědouki, tuž sem každeho jednotlivě aji jako skupinu proklel do sedmeho menyskusa a hned se mi aji ulevilo.

V kolonyji to vypadalo prazně, tuž sem nešel až do lesyka, ale fiknul sem paru větvi ze smrčka susedě, kere nevonělo moje listi. Šak nema mět ty větve přes naš plot, no ni? Na guvno bylo, že sem doma zapoměl svuj superostry nožik a tak sem to musel pižlať tatovym přyborakem upravenym na brusce, kery sem vyhrabal v šopě. Tych haluzy ale něbylo moc, tuž sem se stejnak musel vypraviť do lesyka, ale to už mi bylo celkem jedno, bo sem byl za tu chvilu komplet promočeny. Po pulhodině sem narval kufer od feliny polovinu lesa a bo mi byla celkem kosa, uvažoval sem, že zatopim a trochu se zhřeju, ale potem sem se pravil, že budu tvrdy jak zubni šuter a valil sem dom. Po paru minutach v zymne feldě mi mě zabylo sameho lito a pustil sem pec na plny kotel. Už vim, čemu sem to nechtěl robiť. V letě mi asy do trubek musel vlezť šťur a potem tam scypnuť, bo to tam po zatopeni zasmrdělo tajak v činske vyvařovně pro bezďaki.

Zajel sem to prvni hodiť segře na Dubinu, ale něbyla doma, tuž sem mokry, s haluzami v pazurach a zabahněny jak ten Jožin zazvonil u Blanki. Otevřel mi jakisyk povědomy pajtašek, kery na mě chvilu čučel, potem zařval, že už budě hodny a s brekem zmiznul v kvartyře. Tuž to asy něbylo nejlepši zeznameni. Potem přyšla Blanka, vzala haluze a lakala mě na buchty. Chvilu sem aji chtěl, ale jak sem se přectavil, že bych se musel zezuť buty, isť tam v mokrych zapařenych fusaklach a potem se lapnuť v tych mokrych ryflach na sedačku, vymluvil sem se na to, že parkuju v zakazu zastaveni a valil do centra.

U našich sem se zevlek hned za dveřami. Jak sem tam tak pochodoval enem v trenclach, naraz přyletěli ti dva segřyni gizdi a začli mě očumovať a cosyk pindať o tym, že jejich foter cviči a ma břuch jak stul a ni jak plavacy kruh, tajak ja. No super! To budě fajny oběd. Nahazal sem hadry na topeni a v tatovych teplakach znački Vietdydas sem sednul k obědu.

Zažitek z dobreho žradla mi kazyla mama se svojimi otazkami, komu sem něchal ty haluze od segry a esli je aspoň pěkna a umi vařyť dršťki. Podle teho, jak se se segru na sebe uchichtavaly, mi docvaklo, že mě propiraly cele dopoledně jak pokažena tatramatka. Jak sem pojed, navlek sem na sebe polosuche hadry, sednul do mokre feliny, před barakem zkusyl vyklepať jehliči z kufra (kura, paru haluzy a větvi jak v Tatrach?!) a šel se schrupnuť, bo sem byl utahany jak kuň.

Večer mi volala Blanka, že děkuje za haluze a věnec už ma hotovy. Pry ať se přyjdu podivať, bo maly už nebeči, jak se řekně moje meno. No fajne. Tuž to se tam hned těšim vic.

Aby se člověk bal vyjsť večer z baraku

Ostravak DNES

Minuly tyden se věštcy z hidrometeorologickeho ustavu zahleděli do skleněne kule a zahlasyli, že brzo přyjdě snich, tuž to se člověk može byť isty, že tu budě cobydup. Možna aji v prosyňcu. Ale tentokrat se aji trefili. A bo sem se po jedne zymni krasobruslařske přyhodě s moju felinu zařeknul, že bez zymnich gum na namrzlu cestu už něvyjedu, rozhodnul sem se přezuť včas.

Kolega ze zakladki robi v gumoservise, tuž sem mu zavolal a pravil mu, že se stavim domluviť se na vyměnu but pro felinu a aji trochu podřystať. Byl rad, bo se vidime enem dvarazy do roka. Jaksyk se to protahlo, bo sme se trochu zakecali po zaviračce u štamprle nad kalendařem, co jim tam visel. Tuž kdyby tam měli jakesyk krajinki, to bysme dluho něhodnotili a ja bysem moh byť doma na zpravy. Ale tak sem šel o dosť pozdějši. Šak co, sem zvykly chodiť po centru pěški aji nad ranem a jak ma člověk v sobě paru fernetu, tuž hned se cyti tajak mladši bracha od teho steroidoveho měcha z Tyrol.

Jak sem se potem dočital o tych mladežnikach, co se rozhodli pocvičiť se v karate na luďach venku a zystil sem se paru detajlu od Ladika – novinařa, zacvakalo mi u dupy. Parta holohlavych hajleru tahla centrem a enem tak ze srandy semtam kohosyk kopla do řbeta, nebo zhodila na zem a zkopala. Dokonce aji jakasyk mlada děvucha mezy nimi byla. A tež sy parurazy kopla. Tuž co to je?

Jak sem se přectavil, že ti gizdi šli po podobne trase, jak ja a že sem moh dostať tež do budki, spoměl sem se na jedneho svojeho znameho. Venca. Taki vyrazny typ, hrudnik jak kus hovězyho, v hlavě syce tež cosyk podobneho, ale rovny a hodny synek. Před paru rokami se vracal odkuďsy přes Přyvoz pěški dom a zapamatoval se akurat prvni ranu do hlavy. Z teho hodneho synka, kery chodil do posylovni enem temu, aby se vlez do hadru, kere mu roba kupovala schvalně věči, se stal paranoik, kery bez boksera a kesru nězajdě ani vynesť kibel ze smetim. Chtěl se aji zrobiť papiry na gver, ale naštěsti nězrobil psychotesty, bo kdovico by s ňu porobil.

Tenkrat ho zvalili jak na masochistyckim šmigrustě, že měl dva měsyce nemocensku. Aji z roboty ho potem vyvalili, ale vysvětlili mu, že pry to s tu dluhodobu nemocensku vubec nesuviselo. Škoda, že sebu tenkrat neměl osobniho policajta. Ale nevim, esli by mu to bylo k čemu, bo podle otisku but na gzychtě, břuchu a řbetě jich muselo byť tak deset.

Po te středečni mladežnicke mlatičce sem se rozhodnul, že začnu šetřyť chechtaki a na nočni pochuzki Ostravu se budu pronajimať policejniho ředitela. Tuž přecy neni možne, jak ho sem tam aji se mnu přepadnu a daju nam po čuni, aby jaksyk nězařydil, aby byl v Ostravě pořadek, no ni?

Tuž tak je to

Ten maly pajtaš, s kerym sem viděl Blanku, mi celkem vrtal hlavu. Tuž nižebych neměl rad male děcka, ale beztak ani něbudě jeji. Možna sy přyvydělava hlidanim děcek, nebo bere opuštěne pajtaški na vikend dom…. Sam sem temu něvěřyl, tuž sem dumal, esli zavolať segře a vytahnuť z ni, do čeho mě to chtěla navlesť, ale co jak to byl fakt enem jakisyk přybuzny na navštěvě? Vypadal bych jak Herodes. V pale mi blikaly vystražne světla tajak na přejezdě u Šentala. Roby s děckami zrobenymi kimsyk inym něbrať. Rači se uplacať vlasniho Golemka.

Spoměl sem se na Borysa z abituryjenckeho srazu ze zakladki. To byl už na zakladce taki rodiny typ. V osmičce planoval, jak se veme jakusyk fajnu robku a budu spolu mět tak zepět zešest děcek. Na tym srazu vytahnul fotku celkem pěkne bloncki a jedne šikovne cerki. Jak sme se ho ptali, kaj je tych dalšich pět planovanych děcek, krutil se jak vrtak v panelu. Stalo nas to hromadu chechtaku za fernet, než sme ho navalili tak, až začal na tu svoju bestyju a na to poděděne děcko nadavať. Než se ho vzala, naslibovala mu, že budě rodiť tajak stara od šťura, bo jeji minuly stary pry nechtěl vic děcek. Ale enem ju Borys přeněs přes prah, naraz z ni začlo lezť, že v robotě dostala lepši misto a že karyjera a že dalši gizdy možna pozdějši no a nakoněc mu zustala na krku akurat ta rozmazlena Izabelka, kera mu ve třynasti rokach neřekla inač, než „Borysy“. Ma to tak kdosyk smulu.

V utery sem se šel projsť po obchodach v centru, bo pry už mělo začnuť valiť sněhem a moje zymni buty pamatuju eště federacyju. Ostrava je mala, to tvrdim furt. Jak sem bez novych but lez z Bati, koho něvidim? Blanka. Vykračovala sy tajak na špacyru, tuž sem se pravil, že se zahraju na špijona a chvilu sem ju sledoval. U byvaleho Esa sem to ale v tym davu ludi, co pravě lezli z Pryjora, jaksyk zdrbal, bo sem se zahleděl na teho Gota, co se tam pravidelně producyruje s krabicu na chechtaki v ruce a zpiva evergryny aji nejnovějši hity ve svoji štyrtonove verzyji a skončil sem Blance na řbetě, bo tam zrovna stala frontu na baňkomat. Tuž ni, že by to něbylo přyjemne, ale slyšet suche „Co děláš?“ z teho roztomileho pyšťku mi moc něsedlo. Jak poznala, že sem to ja, omluvala se a ja sem chvilu hral překvapeneho, kaj se tam bere. Nakoněc sme skončili v Atlantyku, že se dame kafe a trochu podřystame.

Pokecali sme o všeckim možnym, od jeji šefki až po vanočni nakupy. Jak už na to přyšla řeč, tuž sem se rozhodnul kuť podkovu, dokavaď je eště žhava. Vykladal sem o darkach pro segřyne gizdy, že tajak každy rok nevim, co jim kupiť, bo tych bebechu je včil tolik, že člověk nevi co spiš. Minuly rok sem jim kupil jakesyk nařadi, z kereho segra něbyla moc nadšena, a jak se nakoněc hodilo, no ni? Na to ona, že pro Danečka už ma darki nakupene, bo on je taki skromny synek, že napsal Ježiškovi enem o autodrahu a nove lego. A vida, Daneček. Nasadil sem kameny gzycht tajak ten haviř za byvalu unyjon baňku. Po tych rokach už to umim a dal sem ze sebe robil vola, ale nakoněc to z ni vylezlo. Daneček je fakt jeji pětilety synek.

Tych kaf nakoněc bylo vic, bo Blanka začla vykladať o tym seladonovi, kery ju pry před šesti rokami opil na jakesyk akcyji kecami a potem aji jakimsyk sviňstvem a tak dluho do ni hučel, že ona je ta prava, až mu uvěřyla… Tenkrat byla mlada a hlupa – včil už by se něněchala ukecať. Kurnik šopa, to su věcy. Teho gizda sem v životě něviděl, ale z jejiho vykladani mi byl tak protivny, že bych mu objednal nastěny kalendař „Ja, prymator z Prokešaku 2006″.

Potem sem ju doprovodil k Elektře na lokalku, aby jakisyk baraba nězrobil Danečkovi brachu. Jak sem šel dom pěški, dumal sem, esli Daneček něnapsal na ten dopis pro Ježocha eště jedno přani – noveho tatu.

O vikendu sypalo, jak by nahuře neměli chechtaki na Hedenšolders. To asy moc něnadchlo mamu, bo mě pozvala na oběd, schvalně zrobila dršťki (pry vnitřnosti po pekinsku – cha, šak poznam dršťki, no ni?) a celu dobu, co sem ten gumovy hnus žvykal, mi přypominala, že sem něpohrabal to listi a co včil budě, jak je to cele zasněžene. Bylo mi to celkem ukradene, bo sem cely vikend dumal nad tu maminu z Dubiny.

Cestu dom sem se něnapadně zrobil paru kuli a značkoval sem auta, stromy a stěny v okoli. Šlo to fajně, bo ten snih byl akurat tak na kule a sněhulaki. Zkušal sem se přectaviť, jak se kuluju s malym pajtaškem a zaspominal sem, jak měl semtam tata fajnu naladu, vyvez mě v Hrabuvce na haldu na saňach a sjižďal se mnu. Cestu dom sme se dycki kulovali. Tuž taki maly chlopek doma – to by možna němuselo byť špatne. Aspoň bych měl s kim zajsť na jedno, až budě mět občanku, no ni?

Pověz mi, cos robil tenkrat sedumnasteho…

Ostravak DNES

Pověz mi, cos robil tenkrat sedumnasteho listopadu a ja ti povim, cos byl zač. I když tu v Ostravě je to celkem jedno, co kdo robil, bo tenkrat to byl patek, tuž to je jasne, že všecy enem čekali, až na dygitalkach odkuka druha, no ni? Lepši by bylo se asy zoptať, co kdo robil předtym, ale včil už je to na nic, bo věčina prodělala autolobotomiju, pulka zbytku se rači nic z minula něpamatuje, bo pry začli svobodně žiť a dychať od teho pamatneho dňa, no a zbytek? Ten by se rad cosyk pamatoval, ale tenkrat měli okno a maju ho aji včil.

Jak už tak vyzvidam, co kdo tenkrat robil, asy bych měl začnuť tym, co sem robil ja. Teho dňa sem lapěl ve Slovanu a lel do sebe jedno za druhim na žal, bo mě vyleli ze skuški z fizyki. Na ty elektrony a protony a pozytrony a buhvijake gizdotrony sem nikdy neměl palu. Včil by bylo fajne tvrdiť, že to bylo z emdeha (šak pamatujetě, no ni?), bo bysem moh ze sebe robiť politycku trosku a cosyk na tym vytřyskať. Ale co bych se vymyšlal, ty dřysty o dyktatuře proletaryjatu z te bachrate zelene bichle sem syce něchapal, ale jak se to člověk naučil naspaměť a odvykladal to s iskru v oku, dostal za jedna a měl pokoj.

Neska už bych se po osmi pivach plazyl dom jak Meresjev. Tenkrat sem proležel celu sobotu a nedělu a v depresyji dumal o buducnosti, bo mi bylo jasne, že dalši učinkovani na Bani něbudě snadne, bo to byl posledni opravny termin a foter se zařek, že s flašku nikdě něpoleze. To tak, robiť ze sebe hňupa kvuli hňupa.

Paru přednašek sem potem asy aji vynechal – jasne, že abych se pomstil režimu a deprem, až sem potkal u Lva přecedu esesem, kery pravě robil naborařa na stavku, začnul sem se zajimať, co se robi. Jak už sem byl celkem nachistany na odchod ze školy, moh sem ostatnich pozorovať z odstupu. Bylo fajne sledovať, jak se ludě vybarvuju jak oko po raně dveřami. Zaryty stranik vykladal detajly o Havlovi a o tym, jak trpěl, profak, co s nami chodil slopať do Slovanu, naraz těžce onemocněl, šprti byli celi nešťasni, že přydu o semester a ostatni normalni se vrhli do teho viru udalosti nadšeni z teho, že se robi cosyk duležiteho.

Furt mam před očami tu zezačatku rozpačitu demonstracyju na naměsti Lidovych milicyji, jak se všecy prohližali tajak poprve na nudaplaži. Byl sem rad, že sem tam potkal aji fotra, kery doma vyryval, že tam ho rozhodně nikdo nědostaně a co to ti mladi gizdi robja a ine dřysty prdy. Potem sme na sebe enem v davu mavli, on s partyju, ja s partyju, tajak bysme se na demonstracyjach potkavali každy den.

Potem už to valilo se starym režimem z kopca tajak sob na skibobu. Akurat škoda, že spadnul deset branek před cylem. Moh se aspoň polamať hnaty. Dnešni mladi už taktak vja, že tu bylo cosyk inač, než mělo byť. Eště paru roku a nikdo už nespomeně, jak zavirali něpohodlnych ludi do kryminalu za nazor; že estebacy něbyli policajti, co řydili dopravu na křyžovatkach; že jak chtěl člověk do cyzyny, nestačil mu kufer a auto, ale potřeboval doložku a nakoněc ho stejnak ulični vybor něpustil, bo neměl zaplacene znamki na štvrleti. O praznych obchodach už ani nemluvim.

Ludě holt zapominaju na všecko zle, co se jim kdysyk stalo. Akurat nevim, esli je to v tu tym přypadku dobre, bo by u dalšich voleb mohli ledasco pokaňhať…

Prvni upřymne foceni

V patek sem zas rano provětral felinu, bo sem slibil odpoledně se staviť upřymnemu pomosť nahrať ty fotki z teho dygiťaka. Povim vam, že cesta lokalku je bestyjstvo, bo někeřy ludě se moc němyju a jak člověk chitně misto vedle chlopa, kery do třech do rana chlastal, tuž to je jak by tam byl s nim, ale furt je to lepši, jak jezdiť do roboty rano autem. Věčinu stihnu předběhnuť jakehosyk unaveneho mladežnika a jak už sedim, aji chvilu zdřymnu. Ale zkustě pospať jak musytě řydiť auto. Stači na chvilu zavřeť na křyžovatce oči a už jakisyk uspichany pajtaš ve vytuněnym golfu za vami trubi jak kuň hajneho Robatka. Ale co, dospal sem v robotě na wecku přy novinach.

Šichta celkem uběhla a aji oběd ušel. Tuž že by změnili firmu, co nam vařy? Vypadalo to na pěkny den. Guvno! U segry mi otevřel švager. Jak sem ho dluho něviděl, tuž sem zapoměl, že ten gizd tam eště meška. Pozdravil sem se se segru a s pajtaškami, poprosyl o kafe a lapnul ku komputeru, abych se v praksy vyzkušal, co sem se naučil u Tomaša v rychlokurzu. Ten vul ale, misto aby v obyvačce lapěl u Eurosportu a nebo aby hledal v novinach jakisyk inzerat, jak snadno zbohatnuť, stal mi za řbetem a furt radil, ať zmačknu efjedna, bo to pry pomože. Že mu kolega pojčal posledni ročnik magazyna Počitač pro každeho a tam psali, že to funguje v každym programě. Jak sem byl z něho nervozni, pomačkal sem cosyk ine a misto obrazku z dygiťaku se mi rozjel internet. Ten vul do mě začnul ryť, že se hraju na inteligenta a ani fotki něumim vyvolať. Eště pindal cosyk o tym, že včil su to same novoty a jemu stačil Lubitěl, jak byl maly a jaki byl spokojeny. A jak už byl v tym, začal vyryvať na režim a že kdysyk bylo všecko lepši. Tuž jasne, vydřystej se, šak se ti ulevi. Eště do teho začni montovať polityku, pravil sem se v duchu, jak sem vypinal jakisyk program na psani tekstu, kery se mi zas omylem rozjel. A tež ja. Chvilu vyryval na modre ptaki, chvilu vyryval na červene kvitka, až sem se nasral a zoptal sem se ho, esli rači něchce chvilu držeť pysk, že se snažim přemyšlať. A čemu nadava na polityku, jak něbyl schopny se udržet jednu robotu dele ani za komunystu. To sem asy neměl, bo sem to moh tušiť, šak se zname už jakisyk ten rok. Doštěkali sme se jak dva ryntyntyni. Nakoněc se zebral a pry, že tu němusy byť a že se idě sklidniť do knajpy. Eště na chodbě ho bylo slyšeť, že enem mezy kamošami uznavaju jeho kvality.

Konečně sem měl klid na robotu. Segra v kuchini chistala buchtu, či co, maleho pajtaška sem poslal zrobiť domek z lega, kopiju segry sem prvni přesvěčil, že tata určitě někdy přyjdě a ať mi nakresli mezytym obrazek. Upřymny se kajsyk flakal s kamošami, tuž sem klidny zasednul ku komputeru. Zaspominal sem, co mi radil Tomaš, v duchu sem se řeknul, šak nejsi velblud, no ni? A tak po pulhodině konečně začly lezť fotki z foťaku do komputera.

Zvědavy jak opica sem čučel na prvni umělecke pokusy teho mladeho Saudka. Hm, kusek oka od segry, rozmazana mama, mylijon rozmazanych sklenek na stole, Maruška jak žere ogurku, kohosyk noha, asy upřymneho. Potem seryja poskakujicych pajtašku, nasrany gzycht švagra a rozmazana dlaň přes celu fotku. Tuž to by mohly byť ty narozki. Dal tam měl jakesyk plagaty na stěně nad lužkem, fotka zaclony, jakesyk postavy venku. A vida, tu upřymny objevil bzum. Začlo mě to baviť, bo to byla taka mala rodina reality šou.

Včil jakasyk brunetka, celkem pěkna, ale to něvypadalo na spolužačku, asy učitelka. Paru mladežnic vytlemenych do objektyva. Jacysyk kamoši. Kura, čemu se někeřy ludě tvařa přy foceni tajak cyglista, keremu přy sjezdu haldy upadlo sedlo? Potem zas ta brunetka, jakasyk tmavovlaska, starši bloncka, tu sem se zvěčil, ale to fakt něvypadalo na spolužački. Všecke fotki tych robek vypadaly, jak by byly focene zdalki, nebo zpoza okna. V duchu sem se zařechtal, že by byl mlady na stare roby? Tuž to by měla segra radosť. Dalši a dalši obrazki fajnych robek, ale ty by spiš byly pro mě jak pro mladeho. Potem sem se jednu fotku vratil. A kura…

Malem mi gichla klavesnica na zem, bo se mi naraz za řbetem ozvala segra, jak mi to idě. Jak sem se zleknul, přehmatnul sem paru klapek, abych zrušil tu fotku z te televize přede mnu a naraz tam byl internet a fotki jak z ordynace od dochtora Uzla. Segra něhla ani okem, bo je asy zvykla. Zamumlal sem, rudy jak kladenski usvit za komanču, že se dam eště kafe. Segra mrkla po nědopitym turku, tuž sem ho eksnul a podal ji hrnek. Jakžtakž sem se spamatoval, tuž sem eště posrandoval, že doufam, že mi to vymyje a nězrobi mi druhaka. Podle jejiho gzychtu sem se zapisal za uši, že to dalši kafe pit němam.

Jak zmizla, znova sem otevřel ty posledni fotki. Kdybysem měl dysketu, aji bych se je nahral, bo na nich byla Blanka fakt švarna. Kura, ale čemu se ju ten gizd maly fotil? Zmateny jak jeptiška ve veřejnym domě sem segře nahlasyl, že fotki su nahrane, dalši kafe se kvuli žlučniku nědam, nakvap sem se rozlučil a valil dom. Dole u schranek sem potkal jakusyk znamu robku, v zamyšleňu sem ju automatycki pozdravil a pokračoval dal, bo v hlavě mi to jaksyk divně šrotilo. Deprem ve felině mi došlo, že to byla Blanka. Celu cestu sem se nadaval do hovad, že sem se něstavil na kus řeči a jak včil musym před ňu vypadať.

Večer u bedni, jak sem rozvažoval, jak dať řeč s upřymnym, mi zecvaklo posledni kolco dňa: co to bylo za maleho gizda s ňu?!